12291179_889748971133104_4419262734196358378_o.jpg
Vrstvy Země
3/12/2015 – 19/12/2015
2/12/2015, vernisáž od 19 hodin
16/12/2015, komentovaná prohlídka od 19 hodin
Země je živá, živoucí, celistvá, jednolitá, nesmírně stará a stále nová, nekonečně vitální, láskyplná, jsoucí.
Země je mnohovrstevnatá – pomalu rostoucí a požírající sama sebe ve fyzickém procesu vývoje trvajícího miliardy let, recyklující nesmírné masy hornin a těl. Veškerá hmota zde musí být od počátku, hmota těla, které píše tento text i hmota těl, které ho čtou, byla toutéž hmotou, jenž se natavená řinula na povrch a tuhla vytvářejíc první horniny, toutéž, jenž se po milimetrech usazovala na dnech moří, až vytvořila tisícimetrové vrstvy, které tuhly, stávaly se kameny, pevninou a opět mořen, rostly v horách, aby byly znovu rozemlety na prach, roztaveny na prvočásti a celý cyklus začal znova.
Kámen reprezentuje horu samu, je odrazem místa, otiskem dlouhého procesu vznikání. Stejně tak reprezentuje malý kousek, z kterého poté vznikají masy a nekonečné planiny. Zamyšlení nad hodnotou každé součásti a upnutí naší pozornosti na každou z nich. Na hodnotu, kterou každá tato část představuje a která je často opomíjena. Jakou hodnotu má každé zrnko prachu, každý tvor, každý obal od sušenky? Jakou může mít hodnotu poté, co je jeho obsah sněden a jeho smysl již naplněn?
I přes nepochybně úžasný vesmír, jaký každý z nás nosíme v nitru, složitou spleť myšlenek a vjemů, schopnosti cítit dobré i zlé jsme zároveň jen tou hromadou masa, hmoty, kostí a krve, nezpochybnitelným majetkem Země, jsme ze smrti stvořeni a naše těla poskytnou materiál pro životy dalších. Jsme sami hněteni jako hlína v rukou hravého hrnčíře, který nehledá definitivní tvar, ale miluje tvoření pro něj samo.
Svou malou tvůrčí hrou si na něj hrajeme a on si hraje v nás.
Země je mnohovrstevnatá – za, nad a pod povrchem krajiny, oné špičky ledovce pocítitelné fyzickými smysly, leží pravzory lesů a hor, gobelíny tkané uvnitř, zářícími nitkami proudů Ducha. Můžeme jen hádat, jako odezírat ze rtů zjeveného světa, jehož řeči nerozumíme, ale přesto cítíme, že se snaží něco vyjádřit, sdělit – nebo spíše samo jeho bytí vyzařuje bez ustání toto sdělení, slova a věty skládané gesty jednotlivostí, taneční pohyby stromů, růst krystalů, let ptáků jako hlásky zatím neznámého (a přece milovaného) jazyka. Je zpívána nádherná píseň, bez ustání, s dokonalým taktem a málokdo ji nazírá v jejím celku, a možná vůbec nikdo, krom toho kdo zpívá.
Jakou krásu může skýtat, každá pro nás již tak obyčejná věc, která nás obklopuje na každém kroku?
Je nějaký rozdíl mezi vitrínou muzea a oltářem, mezi badatelským zápalem a nadšením pro krásu samu? Proč vůbec některé věci sbíráme a co nás k tomu vede? Čemu v našem světě přikládáme důležitost, a jak ji může daná věc nabýt a ztratit? Proč se stále klade dělítko mezi poznání hlavy a srdce, když ani jedno samo o sobě není kompletní? Proč nespojit co patří k sobě, tiše meditovat mezi vitrínami muzeií a studovat mineralogii v chrámech Země?
Ale dost vážnosti. Milujeme kameny a další přírodní artefakty, a takřka s posedlostí je sbíráme, obklopujeme se jimi, studujeme je, vplétáme do své tvorby, Hrajeme si, to především, a máme radost ze hry samé.
V Javorníku dne 16.9, pod nohama stovky metrů druhohorních pískovců.

AUTOŘI: Kateřina Holá, Adam Kašpar
DSC_7565.JPG
DSC_7545.JPG
DSC_7548.JPG
28.03.2016 09:49:07
Hoito
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one